Skalní Laelie .
Skalní Laelie nebo též „rupikoly“ (Rupicolous Laelias) jsou drobné rostliny, které pro pěstování nezaberou mnoho místa a jsou tedy vhodné i pro pěstování na okenních parapetech. Toto bude sice pro mnoho pěstitelů velice zajímavé, ale je třeba si uvědomit, že pro jejich specifické nároky je třeba nejdříve se dostatečně seznámit s jejich potřebami a zvážit možnosti je poskytnout. Chci se tedy pokusit seznámit Vás s některými svými i získanými poznatky a upozornit na některá úskalí při jejich pěstování. Je například rozšířeno tvrzení, že je lze s úspěchem pěstovat ve stejných podmínkách jako ostatní např. Cattleye. Toto mohu popřít i z vlastní zkušenosti, neboť jejich nároky na substrát, stanoviště, světelné podmínky, zálivku i hnojení jsou natolik odlišné, že by výsledek nemohl být uspokojivý. Proto bych ještě jednou zdůraznil – respektovat jejich přirozené požadavky a snažit se jim co nejvíce přiblížit. Odmění se drobnými, ale nádherně barevnými květy, které vypadají jako drahokamy zasazené v koruně.
„Rupikoly“ jsou velice tolerantní k různým výkyvům poskytovaných podmínek, ale často na úkor kvetení. Proto je dobré se včas informovat a snažit o napodobení jejich přirozených stanovišť – v rámci svých možností. Velmi důležité je správné pH substrátu, jeho propustnost a vysychavost. Obecně nesnášejí vápno prítomné ať již v substrátu, nebo v hnojivech. Pokud je u některých třeba, tak dostatečný vegetační klid. Správný poměr světla, teploty a pohybu vzduchu pak bude napomáhat tvorbě květenství. V podmínkách České republiky snašejí celoročně plné slunce po celou dobu vegetace, což se může v létě projevit u některých fialovým zabarvením listů (rostlinné barvivo antokyan), které však není na závadu ale jen podpoří nasazení květu.
Pěstební média – jako substrát pro tyto Laelie použijeme nejlépe lávový kámen, Aliflor (obdoba našeho Keramzitu, ale s jinou povrchovou strukturou), pemzu, případně z místních zdrojů granodiorit. Také se mohou použít komponenty používané pro pěstování bonsaí - japonský pálený jíl v granulaci 0,5-1 cm (velikost large) pod názvem Kiryu. U Laelií s monsunovým habitem je vhodné přidat menší množství dřevěného uhlí (až do 10 % objemu) a téměř nepatrné množství drobných coco-chipsů, nebo Sphagna (nejvýše do 5 % objemu). Lávový kámen je vhodnější pro rostliny se savana/prérijním habitem – snadněji prosychá, Aliflor, Kiryu a granodiorit – mají schopnost zadržovat poněkud více vody a jsou tedy vhodnější pro rostliny s monsunovým habitem.
Je ovšem pravda, že rostliny budou dobře prospívat i v čistém substrátu z lávy, nebo z granodioritu, některé ze skupiny s monsunovým habitem můžeme dokonce pěstovat i epifyticky na bloku.
Světlo – rostliny mohou být umístěny i na jižním okenním parapetu a za sklem snesou přímě sluneční osvětlení. Jako indikátor potřeby světla můžeme použít vybarvení listů. Pokud začnou listy nápadně měnit barvu do fialova, je to známka potřeby trochu většího zastínění a naopak pokud mají světle zelenou barvu, vyžadují více světla. Listy sytě zelenošedé a s mírným fialovým okrajem signalizují ideální stav osvětlení. Druhově se mohou znaky mírně lišit, tak by měly být považovány za orientační vodítko, nikoliv nezbytný požadavek. Rozdíly skupin jsou pak popsány dále.
Zalévání – zálivka u těchto rostlin je také specifická. Většinu rostlin orchidejí zaléváme ráno, nebo během dne tak, aby listy do večera oschly. U těchto Laelií je naopak třeba celý den držet rostliny bez zálivky, snad jen v okolí rostlin středně vysokou vzdušnou vlhkost. Zaléváme až navečer a jen jemným mlžením na povrchové kameny substrátu a spodní část rostlin. V době největšího růstu, asi 1x týdně, na okamžik ponoříme nádobu (ne celou rostlinu) do vody a hned vyndáme, necháme okapat a vrátíme zpět na stanoviště. Pokud rostlina kvete, snažíme se příliš květy nerosit. V zimním období udržujeme substrát poměrně suchý a mlžíme jen občas, aby rostliny nepřeschly. Četnost zálivky a mlžení je vždy odvozena od okolní vzdušné vlhkosti, proudění vzduchu a rychlosti prosychání. Zásadně používáme dešťovou vodu, v krajním případě vodovodní s destilovanou v poměru 1 : 1,5-2.
Hnojení – hnojíme 1x za 3 – 4 týdny, jen opatrně a velmi slabým roztokem plného, tekutého hnojiva (Wuxal, Harmavit apod.) v koncentraci 0,2 % a pouze v době největšího růstu rostlin. Vyhýbáme se hnojivům tzv. rozpustným, pro jejich obsah balastních látek a zasolování. V zimním období (říjen – březen) nehnojíme vůbec.
Choroby a škůdci – z chorob, se kterými se můžeme u těchto Laelií setkat, bych uvedl snad jen hnilobu, která byla způsobena nadměrnou zálivkou a botrytidu (jemné skvrny na listech) způsobené nadměrným mlžením v nevhodnou dobu, za plného slunce. Ochrana je upravit zálivku a mlžení, případně použít slabý fungicid.
Ze škůdců pak slimáky a ulitníky, kteří mohou okusovat nové výhony a mšici vlnatku, která se snadno v nahloučených trsech pahlíz usídlí. K ochraně postačí 1x za 6 měsíců postřik přípravkem Confidor 70 WP, nebo podle potřeby lokálně Agrionem.
Některé z těchto Laelií byly objeveny a popsány až v poslední době cca 25 let. Navíc v současnosti ještě prochází zpřesněním jednotlivých rodových i druhových jmen, kdy se od roku 2000 u některých změnil název i 4x (podle různého výkladu výsledků rozboru specifické části DNA). Jen pro zajímavost uvedu některá, jen krátkou dobu používaná, rodová označení – Dungsia, Hoffmannseggella, Sophronitis. Nejnověji podle Cassio Van den Berga z r. 2008 jsou téměř všechny zařazeny do rodu Cattleya. Přikláním se však, stejně jako většina pěstitelů, k již zažitým a dostatečně známým označením druhů v rámci rodu Laelia (sekce parviflorae).
Tuto skupinu skalních Laelií, která má asi 45 druhů, můžeme ještě dál botanicky rozdělit na 5 sekcí (skupin), ale pro pěstitele bude důležitější dělení podle nároků na pěstování. Tyto nároky pak můžeme velmi přibližně, při nedostatku vyčerpávajících informací, stanovit i podle habitu.
První skupina, s tzv. savana/prérijním habitem - je trochu početnější a obecně má menší nároky na vláhu. Rostliny snáší větší přímě sluneční osvětlení a jejich listy jsou krátké, tuhé, mírně ztluštělé. Pahlízy jsou krátké, oválné, převážně hustě nahloučené a tvoří pevné kompaktní trsy. Květní stopky jsou středně dlouhé. Typickým zástupcem je např. L. esalqueana, L. reginae nebo L. liliputana. Rostou ve vyšších nadmořských výškách, přibližně od 1.300 do 2.400 m n.m., ve skalních puklinách, kamenité drti a na místech, kde je i během dne velice málo stínu. Přesto alespoň po část dne trochu stínu vyžadují. V těchto podmínkách je jediným zdrojem vláhy večerní rosa a jen občasný a sporadický déšť. Teplota se ve dne může vyšplhat až vysoko nad 30oC a v noci klesá i pod 10oC. V okolí rostlin je vždy dostatečné proudění vzduchu.
Druhá skupina, s tzv. monsunovým habitem – má zástupce ve dvou sekcích, a má poněkud odlišné požadavky. Rostliny jsou o něco větší než zástupci předchozí skupiny, mají mírně vyšší nároky na vláhu, vyžadují trochu méně přímého slunce, jejich listy jsou dlouze protáhlé, pahlízy delší, štíhlé a jejich trsy jsou rozvolněnější než předchozí. Květní stopky jsou delší a květy jsou umístěny až v horní třetině květní stopky. Typickým zástupcem je např. L. cinnabarina, L. harpophyla nebo L. kautskyi. Rostou v nižších nadmořských výškách přibližně do 1.000 m n.m. na pobřeží, nebo v jeho blízkosti, kde je dostatek vzdušné vlhkosti i na zdánlivě suchých stanovištích. V okolí výskytu bývá větší množství travin a nízkých křovin, které poskytují více zastínění a také i malé množství humózních složek. Teploty se ve dne pohybují okolo 30oC a v noci pak klesají na 12 -14oC. Z toho je patrné, že zde již není tak extrémní rozdíl mezi denní a noční teplotou, ale proudění vzduchu je i zde důležité.
